Na potemnělé černobílé fotografii postává osoba v kapuci, hlava mírně svěšena, obličeje nevidět. V kolonce žánr čteme klíčové výrazy „post-black metal“, "melancholic" a nebo "shoegaze". Políčko sestava pak oplývá jediným jménem s dodatkem "všechny nástroje". Tak to často v odlehčenějším (ať už disponujícím přívlastkem "post" či "depressive/suicidal") black metalu často bývá. V pozadí zkormoucených tónů figurují ztracení, citliví, po hrubé oranici života nemilosrdně vláčení solitéři. Chtějí vykřičet své emoce do světa sami, nepotřebují žádné spřízněné duše, sparing partnery, kteří jim stejně nedokážou nikdy porozumět tak dokonale, jak jen oni sami sobě rozumí. Svým vnitřním démonům, potřebám či životním hodnotám. Osobní zpovědi ukryté v drážkách hudebních nosičů dokáží být často syrové, upřímné a naléhavé jako málokteré jiné. Pro důkazy nemusíme chodit daleko, stačí si poslechnout cokoli z diskografií kapel typu PANOPTICON, GERM, WOODS Of DESOLATION, GRIFT a celé řady dalších.

Prvně jmenovaný projekt Austina L. Lunna nezmiňuji náhodou, při poslechu "Bloom & Decay" vám totiž jméno PANOPTICON vytane na mysli hned několikrát. Na ten první případ není nutno čekat zrovna dlouho, hned závěru první skladby "Sunchaser" si totiž musíte vzpomenout na náladu deváté řadovky "...And Again Into The Light". "Sunchaser" je čistě instrumentální kompozice, stejně jako tři další, celkově tedy vokál zahřívá lavičku náhradníků hned v polovině případů. Vůbec to nevadí, i bez řevu raněného zvířete skladby nestrádají po emocionální ani dramatické stránce. Kde zpěv chybí, často zastupuje mluvené slovo, což je ve většině případů kamenem úrazu "Bloom & Decay". Poprvé úřaduje protiválečný projev Dahlii Wasfi (nebojte, tuhle informaci jsem si pracně dohledal, nemůžu přece vědět všechno, ne?) v "The Last Empire", který zabere přes polovinu položky. Tady ještě lze přivřít oko, nicméně při další agitaci v "Iron Price" to už možné není. A je to velká škoda, protože nebýt mluveného slova, byla tahle kompozice dokonalá. V těchto unylých pasážích "Bloom & Decay" trochu ztrácí momentum, který pracně budovalo od první skladby (jakkoli rozumím, že pro autora jsou tato poselství osobně velmi důležitá).

V další instrumentálce (tentokráte spíše krátkém intermezzu) "Effigies To Grief" vesele praská oheň a letargicky rezonuje foukací harmonika. Co nám to jen připomíná? Austin samozřejmě rád trampuje. Vyrazí s batohem do přírody, uprostřed minnesotských hvozdů rozbije stan, rozdělá táborák a do ruky vezme své oblíbené banjo nebo právě onu foukací harmoniku. To Ross Connell je spíš měšťák, country mu moc nevoní. Ale vzhledem k činnosti jeho inspiračního vzoru tak úplně nevylučuji, že mu na chuť jednou přijde.

Nechci však, abyste si mysleli, že DAWN TREADER je pouhá kopírka PANOPTICON. Společných jmenovatelů je dost, ještě více je však odlišností. Ross přeci jen produkuje odlehčenější a zasněnější tvorbu než Lunn, který se mnohem více kloní k blackovějším polohám (v rámci atmo/folk blackových měřítek, samozřejmě). Teskné tóny mohou upomenout jemné, fragilní konstrukce z dílny TOGETHER TO THE STARS, ALCEST nebo dokonce KLIMT 1918. Jindy je to více živelnější (FALAISE) a jindy zase více hravější a kadeřavější (FALLS OF RAUROS). Celkově je "Bloom & Decay" více vzdušné, procítěné a někdy působí skoro až sladkobolně. Koncentrace sacharidů však na mém soukromém měřáku nepřekračuje kritické hodnoty. Na tom vašem by ale mohla, já ho mám totiž nastaven hodně tolerantním způsobem, žádná rozechvělá melodie či úzkostné sólíčko mě rozhodit nemůže, jsem na to poměrně zvyklý a rád dávám post-metalovým nahrávkám šanci i v jejich přecitlivělých polohách. DAWN TREADER však umí také vycenit zuby a energičtěji prásknout do koní, důkazem budiž "Recusant" nebo "Idolator", které vám mohou lehce připomenout atmosféru "Roads To Judah", debutové desky DEAFHEAVEN.

Vrchol přichází na samotném konci, kdy začne rezonovat titulní instrumentálka (při prvním poslechu jsem si ani nevšiml, že tady Ross vlastně nezpívá). Sedím u krbu, venku prší, hlavou kývu do rytmu, poslouchám zkroušená tremola a cítím, jak mi mráz běhá po zádech a naskakuje husí kůže. Jasné signály, že právě hraje hudba, jež mě chytá přímo za srdce. Zde naposledy dojde na mluvené slovo (zazní povzbuzující "The Laughing Heart" od povaleče Bukowskiho), nicméně zde už mě nikterak neruší, do intimní atmosféry závěrečné skladby totiž výtečně zapadá. Tom Waits vypráví podobně klidně jako jeden moudrý muž, jenž dítěti referuje o cestě malé sazenice (jakožto symbolu naděje) až po obrovskou červenou borovici. Kdo zná tvorbu PANOPTICON do detailu, jistě ví, že právě teď mluvím o pasáži ve "Snow Burdened Branches", jednoho z klenotů blackmetalové části dvojalba "The Scars Of Man On The Once Nameless Wilderness". Okouzlující závěr. Už jen kvůli téhle jediné skladbě se vám vyplatí dát DAWN TREADER šanci.